Historie spolku

Kulturní a společenský život občanů Sezemic a širokého okolí obohacovalo již na počátku předminulého století ochotnické divadlo. V časopise Květy a Česká osvěta se dokonce dočítáme, že se u nás hrálo divadlo již před rokem 1817, ale na veřejnost v pravém slova smyslu vystoupili ochotníci roku 1836.

V roce 1847 založil Josef Pelikán, místopřísežný radní města Sezemic veřejnou knihovnu a z výtěžků divadelních představení nakoupil knihy. Pan Pelikán byl vrstevníkem Josefa Kajetána Tyla a svými články přispíval do Květů, Čechoslava a Věnce.

Členové čtenářského spolku v Sezemicích, písmáci, studenti, učitelé, kněží i řemeslníci jako neorganizovaný divadelní spolek sehráli od roku 1836 několik představení. Z doby působení spolku, který měl na tehdejší dobu velmi bohatou knihovnu a čítárnu v městské radnici, se zachovala Památná kniha sdružení divadelních ochotníků, která zachycuje 16 divadelních večerů z let 1847 - 1849.

První zpráva je datována 7. 11. 1847, kdy byla hrána fraška vídeňského rodáka I. F. Castelliho Dva přátelé a jeden kabát a veselohra Vyzvědač od Jana Nepomuka Lhoty, magistrátního úředníka v Hradci Králové. Je zajímavé, že sezemičtí ochotníci si už tehdy vybírali hry ze současnosti a brzy po Praze to byly právě Sezemice, kde se hrály Tylovy hry, hry V. K. Klicpery a Jana Nepomuka Štěpánka. Jmenovaní autoři byli i častými hosty a nejen oni, ale např. F. J. Rubeš. Štěpánkova hra Jaroslav a Blažena aneb Zboření hradu Kunětického vynesla při premiéře (6. 3. 1864) 31 zlatých 61 krejcar. V pokladní knize je záznam, který uvádí, že z výtěžku bylo posláno 60 zlatých na stavbu Národního divadla.

9. duben 1864 se stal významným dnem pro ochotnický život ve městě. Na valné hromadě byl řádně založen Spolek divadelních ochotníku, který měl pevné stanovy a svůj výbor. Na slavnostní veřejné schůzi, konané na radnici a početně navštívené, byl zvolen předsedou, purkmistr kupec Václav Pánek, organizátor společenského života ve městě. Za jednatele byl vybrán a zvolen poštmistr Jar. Balcar a režisérem kaplan Ad. Schlógl. Dalším členem výboru byl kostelník Jáchym Václav Stehlík.

Roku 1866 se stal spolkovým režisérem P J. Musílek, který se tehdejší války při výkonu povolání nakazil cholerou a koncem roku zemřel. Po dalších 15 let byl režisérem a duší spolku kaplan Antonín Kopecký, výrazná postava společenského života města, než se roku 1887 stal farářem ve Dřítči. Jeho dějiny města "Sezemice nad řekou Loučnou, jejich minulost a přítomnost " vyšly nákladem obce roku 1887 v Kutné Hoře. Je autorem historické hry Sezemice v bouřích husitských, která měla premiéru 21. 12. 1884. Dekorace, zejména hrad Kunětice si namaloval sám autor. Spolkové jeviště v sále hostince u Vojáčků muselo být pro každé představení znovu postaveno a pak zase rozebráno divadelním fámulem Stříbrným. Od roku 1870 měl spolek oponu. Namaloval ji za 70 zlatých malíř pokojů Chalupa. Představovala Kunětickou horu a kus Polabí. V divadelním sále bylo na lavicích 55 míst k sezení.

I přes tyto potíže s jevištěm se hrálo dál a s ještě větším zápalem. V předsednickém a režisérském křesle se střídali známé sezemické postavy. Repertoár byl pestrý, hráli se frašky, veselohry, jednoaktovky, parodie. Roku 1896 se změnil název spolku na Spolek divadelních ochotníků J. K. Tyl v Sezemicích a následujícího roku se ochotníci přestěhovali na stálé jeviště U Beránka (dnes U Labutě). Přibývali hry autorů klasiků Fr. Šamberka, L. Stroupežnického, A. Jiráska. Pozoruhodné bylo uvedení první dramatické práce Vojnarka a po ní v režii J. Urbana pohádková Lucerna. Dalším odvážným činem se stala inspirace krutého dramatu Lva Nikolajeviče Tolstého Vláda tmy v roce 1900. I. světová válka způsobila, že Spolek div. ochot. J. K. Tyl v Sezemicích roku 1917 odumřel.

Ukázalo se však, že myšlenka hrát divadlo zapustila kořeny hluboko do povědomí sezemických ochotníků i v době války. Nebyl to sice už Spolek J. K. Tyl, ale scénické práce se ujalo několik organizací najednou. Byla to především Studentská Matice, která vlastně doplňovala již od roku 1909 repertoár SDO. Sezemičtí studenti pardubické reálky a vysokoškoláci nedbali tehdejších předpisů spolkového zákona a hráli. Hráli o prázdninách 1909 Nerudovu aktovku Prodaná láska, Štolbu, Klicperu, Šamberka, C. Davise (jeho Katakomby) i rozpustilou T. H. Brandonovu Charleyovu tetu. Pustili se i do Hilbertovy Viny (1913), do hry Birch-Pfeiferové Sedlák Zlatodvorský (29. 7.1917), do Šubrtová Jana Výravy (1919), nacvičili hru Služebník svého pána od Fr. V. Jeřábka a Otce od AI. Jiráska. I v době válečných hrůz následovala po představení volná zábava při hudbě. Posledním představením Studentské Matice byla 25. 12. 1920 veselohra Josefa Skružného Pěkné nadělení. 

Velmi činní byli také členové Sokola. V roce 1920 zahájili Kolárovým dramatem Pražský žid. Dále sehráli v letech 1922 - 1927 Naše furianty, veselohru Velbloud uchem jehly, Otce, Emigranta, Lucernu a Její pastorkyni, roku 1935 Marjánku, matku pluku s hudbou Karla Moora a Vrchlického Noc na Karlštejně. Poslední inscenací byla 5. 10. 1940 veselohra Český muzikant. Protože měli mezi sebou dobré zpěváky, sehráli (někdy sami, jindy společně se sportovním klubem SK Sezemice, aktivním i v ochotnické divadelní činnosti) několik operet, např. Taneček paní Márinky, Perly panny Serafínky. Hrálo se na jevišti u Šafaříků, ale také na sokolském nebo sportovním hřišti. Ze zpěváků vynikal Václav Hyksa, člen fotbalového mužstva SK Sezemice, pozdější známý hráč SK Pardubice. Hry nacvičovali nejen bývalí herci VČD Václav Třešňák a Adolf Minský, ale i aktivní fotbalista a vynikající herec Josef Sandhaus se svou manželkou Annou (rodiče člena VČD Pardubice Milana Sandhause). Mezi hry, které Josef Sandhaus narežíroval, patří Komediant Hermelín (1931), Lidé na kře (1933) nebo drama Zabitý (1934). TJ Sokol Sezemice ukončil svou tělovýchovnou i divadelní činnost veselohrou Český muzikant 5. 10. 1940. 

I další TJ Orel měl svoje ochotnické divadlo. Jeho režisérem byl od roku 1919 pan farář Rudolf Doležal, výborný hudebník a zpěvák. Vedle nácviku her: Cikánčina pomsta, Lukáš Pakosta, vůdce povstání lidu na Litomyšlsku - 1930 (hru napsal správce pardubické nemocnice Tomáš Hubený), Jízdní hlídka, zpěvohry Dražba na nevěstu (lidová úprava Prodané nevěsty) založil v roce 1930 loutkářský odbor. Sám zhotovil loutky a jevištátko. Jeho hostem býval jeden z potomků Matěje Kopeckého, který ho zasvětil do tajů loutkového divadla. Kolem sebe seskupil nadšené prosté lidi a každé nedělní odpoledne hráli dětem i dospělým. Všechny loutkové hry doprovázel hrou na klavír.

Nadšené ochotnické práce se účastnili i členové Orla ze vzdálených obcí (Dříteč, Bukovina, Vysoká nad Labem, Zástava, Borek, Býšt, Ředice), kteří na zkoušky na divadlo jezdili na kolech. Posledním představením TJ Orla byla zpěvohra v režii Václava Pánka Ta naše písnička česká (24. 11. 1940).

Na jevištní ochotnické práci se podílel také další dramatický odbor místní DTJ, který hrál na svém vlastním jevišti u Hanzlíků (dnes u Hájků). Prvním představením byla historická hra Eva ze Záhořic od tehdejšího pardubického redaktora Josefa Kratochvíla (1907). Hráli se hry se sociální tématikou: Zvony od Karla Boka (1929), Šubrtovy Žně, Jiráskův Otec (1924) a v roce 1932 uzavírá tuto činnost představení Tylovy Fidlovačky.

Také místní hasiči měli ve svém středu dostatek nadšených ochotníků, v jejichž čele stál pilný režisér a výborný komik Václav Mohout. S nimi nastudoval mimo jiné v roce 1920 Šubrtovy Probuzence a v letech 1921 - 1931 Karasovu hru Mučedník Bnxenský. Jejich poslední hrou bylo Zelené království od Boženy Smolíkové-Rajské (12. 6. 1938).

K ochotnické divadelní činnosti se hlásil i Dramatický odbor strany živnostenské, který již v roce 1922 uvedl na jeviště veselohru P. Rudolfa Bílá černoška. Vedle her Josefa Skružného, A. Branalda, F. Olivy a mnohých jiných nacvičil Svobodovy Směry života (1930), Preissové Gazdinu robu (1931), Koptovu Revoluci (1931) a poslední zaznamenanou veselohru Já bych se vdávala od Z. Vrbaty (1. 5. 1938).

A to je již období, kdy se vytvářeli podmínky, aby se sezemičtí ochotníci, rozptýlení v několika dramatických organizacích a také pod tíhou politických událostí, připravovali vrátit se k původnímu divadelnímu spolku J. K.Tyl z minulého století. Dalším důvodem byla i ta okolnost, že mnozí sezemičtí ochotníci účinkovali ve více dramatických spolcích najednou. Na valné hromadě 26. září 1939 dochází ke sloučení v jedinou organizaci, která dostává název Kroužek divadelních ochotníků J. K. Tyl Sezemice.

A jsou to právě ochotníci, kteří se v oné pro náš národ těžké době snaží zmírnit osud českého lidu, utvrdit a posílit jeho vlastenecké cítění. Na zmíněné valné hromadě byli zvoleni: předsedou Antonín Marek, obuvník, režisérem František Říha, učitel, a Marie Hudcová, v domácnosti. Předsednickou funkci od té doby zastávali zástupci různých povolání: obuvník, učitel, úředník, kramář, sedlák, ale i představitelé širší sezemické veřejnosti, kteří se zajímali o divadlo a aktivně pomáhali spolku. 
Počet režisérů byl obdivuhodný. Kupec Fr. Hudec zrežíroval 3. 3. 1940 první představení obnoveného spolku: hru J. K. Tyl, Grmelovo Dědictví (1942), hru U pokladny stál (1943) a Její pastorkyni (1944). 

Pozoruhodnou režisérskou a hereckou osobností byla jeho manželka pí. Marie Hudcová a ta začíná tradici zájezdů do blízkého i vzdálenějšího okolí. K hrám, které uvedla na scénu, náleží mimo jiné Poslední muž (1940), Naši furianti (1941 a 1945), Vojnarka a Lucerna (1941) a veselohra pardubického dr. Karla Krpaty Hvězdy nad hradem (1947). 

V pohnuté protektorátní době se vystřídalo několik režisérů, kteří se snažili četnými hrami nadlehčit ten posmutnělý čas. A tak učitel Fr. Říha uvedl Třetí zvonění (1941), drama Mrak (1941). Za hru Oblaka (1941) spolek získal 1. místo v okr. soutěži mladých ochotníků s několika zájezdy do okolí. Dále psychologickou hru Jakož i my odpouštíme, detektivku Vrah jsem já od B. Polacha, Bohatého chudáka od J. Wernera, Jiráskova Otce. Poslední 4 hry byly uvedeny v jediném roce 1943. V roce 1944 spolek nacvičil v jeho režii veselohru Karlova třída 27 a dramatickou romanci M. Tomanové Zvon mého města. Objevují se i jiní režiséři. M. Skálová inscenuje Vzbouření v ústavu šlechtičen od A. Breidhala (1941), Maryšu bratří Mrštíků (1942). V témže roce jsem nastudoval se školními dětmi Kvapilovu Princeznu Pampelišku. Jiní se soustředili na tématiku venkova. Jaroslav Němec, sedlák z blízké Kladiny, napsal a režíroval drama Ležáků Ohněm a krví (15. 7. 1945), Fr. Miletín uvedl 25. 12. 1945 Čapkovu Matku, Josef Sandhaus komedii Lope de Vegy Sedlák svým pánem. 

V roce 1948 byl založen školní dětský dramatický kroužek, který v roce 1971 zahájil mnohaletý okresní festival dětských souborů s názvem Děti dětem (za řízení prof. M. Kučery, někdejšího ředitele VČD). V dětském divadle působilo mnoho dětí, které se později staly dospělými ochotníky ve spolku J. K. Tyla.

V období po roce 1950 se do spolku hlásili i ochotníci z Pardubic, z Tuněchod, ze Spojila, z Rokytna atd. V té době byla vybrána ochotnická parta z pardubického okresu, která v režii Z. Bittla, tehdejšího režiséra VČD, uvedla na scénu představení Millerova Rybnikáře Kubu, hru ze života jihočeského rybníkáře Jakuba Krčína z Jelčan. Toto představení, reprízované několikrát i na scéně pardubického divadla, značně ovlivnilo další repertoár sezemických ochotníků a obohatilo jej o hry světových klasiků. Přístup členů k ochotnické práci byl náročnější, nácvik her pečlivější a podobal se již tehdy téměř profesionální práci. Výsledkem bylo několikeré vítězství na Langrově Bohdanči, na okresním festivalu ve Svítkově, postup na celostátní přehlídku, účast na Šrámkové Písku a vyvrcholení na 32. festivalu Jiráskův Hronov. Vedle již jmenovaných inscenací roku 1951 uvedli ochotníci Drdovy Hrátky s čertem a v roce 1954 Gazdinu robu od Preissové. M. Rejentová přispěla roku 1952 Morálkou paní Dulské a veselohrou Ženitba od Gogola.

V čele režisérské rady stanula osobnost velmi erudovaná – PhMr. Jindřich Nebeský, který vedl spolek ke skutečným uměleckým výbojům. Příprava a zkoušky na divadelní hry byly propracovanější, hrálo se téměř bez nápovědy, na scéně spolupracovali výtvarníci VČD a hostovali i někteří herci (Valerie Kaplanova, Milan Sandhaus). Začalo se využívat i scénické hudby, jejíž autor byl sezemický rodák prof. Josef Sedlařík. Se souborem hráli jako hosté i členové ND a pražských divadel: Jar. Vojta, František Filipovský, Dana Medřická, Václav Vydra ml., Josef Bek, Štěpánka Haničincová aj. Repertoár Jindry Nebeského byl také obsahově pestrý - od pohádek přes dramatizované Poláčkovy Muže v offsidu, po Labichův Slaměný klobouk, útočnou Shawovu Živnost paní Warenové, Tylovu pohádku Jiříkovo vidění. Následoval Dickensův Cvrček u krbu, Puškinův Evžen Oněgin, Casanovy Stromy umírají vstoje. Jednou z úspěšných inscenací je Moliérův Lakomec reprízovaný 14x nejen v Sezemicích, na Langrově Bohdanči, na mnohých venkovských jevištích, ale i v Komorním divadle v Pardubicích. 7x hostoval František Filipovský. V roce 1964 se podílel na slavnostním večeru k 100. výročí založení spolku. S představením Noc na Karlštejně se spolek účastnil oblastní soutěže v Ronově n/D., na přírodním jevišti v Medlešicích, na hradě Svojanově a 2x na Kunětické hoře za hostování Dany Medřické v roli Alžběty a Václava Vydry v roli Karla IV. (hráno celkem 16x v letech 1957 - 1958).

Jindřich Nebeský byl nejen vynikající režisér a organizátor, ale i upravovatel a autor divadelních her. Upravil a režíroval Haškova Dobrého vojáka Švejka (hráno 4x), Jiráskovu Kolébku (2. cena na Ústecké přehlídce hudební a divadelní tvorby), napsal a režíroval Komedii s Helenou podle Homérova vyprávění o Trojské válce, zdramatizoval a režíroval polskou detektivku Smrt přichází na svátky. Jiným tématem byly pohnuté osudy vynálezců ruchadla bratranců Veverkových, které zdramatizoval pod názvem Balada o Františkovi, poslední hru věnoval svému rodnému městu k jeho výročí 750 let Sezemic: Pan Vilém to tak nenechá. Tato komedie O hříšných lidičkách města Sezemic, v níž hostovala členka VČD Valerie Kaplanova, vyšla později v nakladatelství DiIia a byla hrána v některých oblastních divadlech. 

Na podzim 1981 byl uspořádán Večer s Planktonem, v roce 1983 nevydařený život podle Czech-Dvořáka. V roce 1984 režíroval V. Pánek Daň zbraní od Bednářové se scénickou hudbou Jindřicha Pavlíka. V témže roce uvedl V. Pánek za uměleckého poradenství Z. Bittla Divou Báru. V roce 1987 večer Hašek-Hašler-Burian: Když nad Prahou se večer uklání a v roce 1989 Jílkovu hru Dar pro velkou lásku.

V roce 1990 jsme uvedli Kabaret u soudu a i jinde. K 130. výročí založení spolku byl 6. 5. 1995 uspořádán Večer dobré nálady za účasti člena VČD Milana Sandhause, sezemického rodáka, a pod patronací MěÚ a ZŠ Sezemice. 23. 11. 1996 jsme opět připravili Večer dobré pohody pod režijním vedením J. Karáska. V únoru 1997 I. divadelní ples "s programem". U příležitosti 770. let od založení města Sezemic bylo dne 28. 6. 1997 v programu oslav i kabaretní pásmo divadelního souboru. V březnu 1998 jsme pořádali II. divadelní ples. V témže měsíci, konkrétně 17. 3. 1998, jsme sehráli hudební pohádkovou komedii Johann a Kristýnka. Scénář napsal a režie se ujal J. Karásek.

Premiéru další kouzelné hudební pohádky měla 2. 6. 2005 Perníková chaloupka. Režisérkou byla J. Doskočilová a vedle divadelního souboru se představil i pěvecký soubor Rolnička při ZŠ Sezemice. Ve spolupráci s městem Sezemice a Pardubickým krajem byl uspořádán dětský divadelní festival Děti dětem 2005. Konal se ve dnech 25. – 29. 11. v kulturním sále sezemické radnice. Program si vedle ochotníků ze Sezemic připravil dětský soubor Skřivánek ze ZŠ Závodu míru Pardubice, divadlo Exil Pardubice a Dětský soubor KD Holice s divadelním kroužkem DDM Holice.

 

Prameny: 
P. A. Kopecký: Sezemice nad řekou Loučnou, jejich minulost a přítomnost

Pokladní kniha Spolku divadelních ochotníků z r. 1847- 49

Kronika Tělesné výchovy města Sezemice

J. Panáček: Splněný sen kostelníka Jáchyma

Almanach 110 let J. K. Tyla v Sezemicích 

Fr. Říha: Přehled význačných her XIX. - XX. století 

Dr. Pavel Thein: Studie o divadle v našem kraji

V. Pánek: Společenský a kulturní život Sezemic (příspěvek k akci r. 1992. „Historie Sezemic")

 Poslední úpravy: Kateřina Kopecká

Vytvořeno pomocí Mozello - nejsnadnějšího nástroje na tworbu webů na světě.

 .